Amnézie - 1. kapitola

5. srpna 2014 v 19:37 | Harry Spike |  Amnézie
Zdravím vás,
přicházím se svým prvním příspěvkem na tomto blogu, který je zároveň první kapitolou mé nové povídky.
Nedávno jsem totiž dostala fakt geniální nápad na dokonalou megapovídku a rozhodla jsem se, že se aspoň pokusím ji napsat. Včera jsem na ní začala pracovat a usoudila jsem, že bych ji mohla uveřejňovat zde.
Každopádně, musím vás předem varovat, že mám poněkud omezené schopnosti, časové možnosti a především pracovitost, takže to s největší pravděpodobností dopadne tak, že budu psát jeden díl za uherský rok. Ale to neznamená, že se nebudu snažit nebýt líná a něco psát, to rozhodně ne. Říkám jen, že je tu velká šance, že to tak skončí.
Ale teď už dost toho pesimismu ohledně mého spisovatelství, obraťme se k lepší stránce věci.
Lepší stránka věci je přesně to, že tu pro vás mám zbrusu novou kapitolku a že budete mít tu čest ji číst jako třetí (první jsem byla já osobně a druhá Bibi), což je rozhodně nádherné a myslím, že si to zaslouží oslavit troškou dobrého vínečka.
Ovšem, ještě, než začneme, vložím sem krátké základní info o povídce, které má posloužit příštím generacím k hlubokému zamyšlení a nalezení smyslu života.
________________________________
Ještě poznámka pod čarou - pokud vám některé postavy v povídce budou připomínat nejmenované hudebníky, či snad nedejbože nejmenované fiktivní postavy, vězte, že se jedná pouze a jedině o váš osobní pocit a že to rozhodně nemá vůbec nic společného s tím, že by třeba autorka poslouchala několik dní dokola tu samou nejmenovanou písničku, či že by snad začínala být zblbá ze svého nejmenovaného oblíbeného seriálu. Ne, vážně, něco takového vás nemůže ani napadnout.

Info
Název: Amnézie
Žánr: slash, psychologické, drama
Fandom: originální
Autor: Harry Spike
Počet dílů: nemám nejmenší ponětí
Stav: rozepsaná




1. kapitola

Kap.
Plesk.
Kap.
Plesk.

Kapka vody dopadne na obličej mladého muže, který dosud ležel na zemi se zavřenýma očima. Když se chladná tekutina dotkne jeho kůže, zalapá po dechu, otevře oči a prudce se vymrští do sedu. Chvíli jen nepřítomně zírá do prázdna a zrychleně dýchá, potom překvapeně zamrká a jeho pozornost se obrátí ke světu kolem něj. Vyděšeně se rozhlíží okolo sebe a nic z toho, co vidí mu nedává smysl.
Nachází se v prázdné místnosti se zašedlými stěnami, ze kterých se po cárech loupe omítka. Na konci místnosti jsou ve zdi dřevěné dveře. Omlácené, z části shnilé, ale především pootevřené. Dovnitř jimi proniká trocha denního světla, která umožňuje mladíkovi vůbec něco vidět.
Pohlédne nahoru. Přímo nad ním půlí strop výrazná trhlina, ze které pomalu a pravidelně odkapávají kapky vody. A jedna z těch kapek ho probrala z bezvědomí.
Poté, co dospěje k tomuto závěru se na chvilku uklidní, ale ne na příliš dlouho, protože si uvědomí, že nemá nejmenší tušení, kde je a jak se sem dostal. Na nic z toho si totiž nevzpomíná... Vzápětí zjistí, že si vlastně nevzpomíná vůbec na nic. Ať se snaží jakkoli, nevydoluje ve své mysli ani jedinou vzpomínku, ani jediné vodítko k tomu, co se tady děje. Netuší, kdo je. Nevybavuje si žádné jméno, příbuzné, přátele, bydliště... vůbec nic. Naprosté prázdno.
Podívá se na své ruce a nejsou mu ani trochu povědomé. Měly by být, ale nepřipadá mu, že by je někdy viděl. Chvíli si je prohlíží, jako kdyby mu to mohlo nějak pomoci, ale pořád nenastává žádná změna. Je to matoucí. Nakonec se rozhodne, že je na čase něco dělat.
Pomalu a opatrně se zvedne na nohy, přičemž se mu na chvíli zatmí před očima a v hlavě ucítí pulzující bolest. Přiloží si prsty na spánky a čeká, než to přejde. Potom se nejistým krokem odebere ke dveřím. Uchopí do ruky kliku a otevře.
Přímo před ním se otevře propast hluboká okolo deseti metrů. Překvapeně klopýtne a zamotá se mu hlava. Už skoro cítí, jak přepadává přes okraj, skoro vnímá, jak kolem něj na krátkou dobu vane vzduch... Ale jeho reflexy jsou rychlejší. Pravá ruka se automaticky chytí futra dveří a jemu se podaří nalézt ztracenou rovnováhu. Úlevou vydechne a snaží se zklidnit své rychle bijící srdce.
Když se mu to podaří, odváží se vyhlédnout ven. Přímo pod ním je ulice. Liduprázdná, akorát u chodníku jsou zaparkovaná dvě auta. Na druhé straně ulice stojí řada domů, které jsou o něco nižší, než ten, v němž se nachází, takže vidí přes jejich střechy. Za nimi se rozkládá město. Zřejmě velké a asi i významné, protože v něm vidí poměrně hodně paneláků a dokonce i pár moderních výškových domů.
Pohled obrátí zpět k ulici pod sebou a s překvapením zjistí, že se na jednom konci kříží s docela rušnou silnicí.
Rozhodne se, že dojde na tu křižovatku a potom uvidí, co by mohl dělat dál. Rozhodně se to nedá považovat za plán, ale jako první krátkodobý cíl to stačí.
Ohlédne se za sebe a na druhé straně místnosti spatří druhé dveře, vypadají podobně jako ty, které vedou ven z budovy. Akorát jsou zavřené. A doufá, že nejsou zamčené, protože jinak by tady byl uvězněn.
Popojde k nim, vezme za kliku a úlevou mu spadne kámen ze srdce, když jdou jednoduše otevřít. Už už se chystá opustit místnost, když tu náhle dostane nápad. Mohl by zkontrolovat svoje kapsy a zjistit, jestli v nich nemá něco, co by mu mohlo pomoci odhalit svou identitu. Jak to, že ho to nenapadlo dřív?
Zajede rukama do kapes u mikiny. Nic. Přední kapsy u kalhot. Taky nic. Zadní kapsy... V jedné z nich nahmatá cosi pevného a plochého. Zvědavě ten předmět vytáhne a podívá se na něj. Je to mobilní telefon, černý, lehce zastaralý s qwerty klávesnicí. Zkusí ho odemknout, skoro očekává, že po něm bude požadovat pin, ale nic takového se nestane. Jednoduše se bez jediného problému odemkne.
Zmateně zírá na svítící obrazovku, potom zkusí prohlédnout uložené kontakty. Zjistí, že jsou přesně dva. Jeden z nich je pojmenován 'Netopýr' a druhý 'Z'.
Zkusí vytočit 'Netopýrovo' číslo a přiloží mobil k uchu. Ozývá se jen opakující se tón, který značí, že telefon vyzvání. Čeká, ale když na druhé straně hovor nikdo nezvedá, po nějaké době to vzdá.
Zavěsí a zkusí zavolat Z. Tón se stačí ozvat sotva dvakrát, když se na druhém konci ozve mechanický hlas.
"Volané číslo neexistuje."
Mladík si zklamaně povzdechne. Zkusí ještě prohlédnout zprávy a soubory v telefonu, ale nenajde vůbec nic. Zamkne klávesy a vrátí jej zpět do kapsy. Potom opustí místnost a následně i budovu.

***

Vyjde na křižovatku a rozhlédne se okolo sebe. Po stranách ulice, se kterou se kříží ta, ze které přišel, je poměrně hodně různých restaurací a obchodů. Většina z nich jsou spíš dražší a luxusnější, ale zahlédne mezi nimi i pár fastfoodů.
Všude okolo je spousta lidí a po silnici jezdí nekonečné zástupy aut. Doslova to tu žije městským ruchem. Všude kolem něj... A on stále vůbec nemá tušení, co dělat. Nemá za kým jít, nemá kam jít, je sám a naprosto ztracený v tomhle velkém městě. Nepamatuje si, kdo je. Nemá tušení, co dělal. Je úplně sám a ztracený. Neví, co má dělat. Co bude dělat? Sakra, co bude dělat?!
Přítomnost lidí okolo ho ani trochu neuklidňuje, právě naopak. Asi se ho začíná zmocňovat panika. Motá se mu hlava, nemůže dýchat, chce se mu zvracet a má pocit, že omdlí. A je úplně sám, nikdo mu nepomůže... Nemůže dělat vůbec nic, je úplně ztracený bez jediného vodítka ke své identitě. A až tu teď omdlí, nikdo si ho ani nevšimne. Nikdo ho nebude hledat. Zůstane tady jen tak ležet dokud...
Už skoro nemůže ani dokončit myšlenku. Před očima mu vyskakují bílé skvrny a začínají se mu podlamovat nohy. Nedokáže tomu zabránit.
V tu chvíli ho něčí ruka pevně chytne za paži.
"Hej, chlape, jsi v pohodě?" ozve se kousek vedle něj čísi hluboký hlas.
Mladík zamrká, snaží se vypudit ze svého zorného pole bílé skvrny a získat zpět stabilitu. Moc se mu to nedaří, ale díky ruce, která ho drží, se aspoň udrží na nohou.
"Zkus se uklidnit, jo? Soustřeď se. A zhluboka dýchej," pokračuje ten neznámý.
Snaží se řídit jeho radami a kupodivu se jeho stav začne po chvíli zlepšovat. Zanedlouho se mu do těla začne vracet síla a bílé skvrny se pomalu rozplynou. Zamrká a pokusí se zaostřit. Zjistí, že hledí do tváře pohlednému mladému muži, který ho pozoruje uhrančivýma zelenýma očima.
"Už je to lepší?" zeptá se onen cizinec.
Mladík nejistě přikývne.
"Myslím, že ano."
Neznámý se přátelsky usměje, ale potom jeho pohled trochu zvážní.
"Pořád vypadáš hrozně bledě. Jsi v pořádku?"
"No - já... Nejsem si jistý," podaří se mu vykoktat.
Druhý muž trochu zamračí. Vypadá to, že nad něčím uvažuje.
"A nechceš, abych ti třeba někoho zavolal, nebo tě někam odvezl?"
Asi by ho mělo trochu udivit, že se o něj ten cizinec tak upřímně zajímá, ale teď je mu to celkem jedno. Má šanci si s někým promluvit, a tudíž i dosáhnout nějakého pokroku v tom svém problému s tím, že si nic nepamatuje a že neví, co bude dělat.
Pokrčí rameny.
"Nevím... Chci říct - já... No, to se docela těžko vysvětluje."
Cizinec vypadá trochu udiveně. Nejistě přešlápne a podívá se na hodinky a řekne:
"Hm... Dobře. Zrovna teď mám dost času... Takže co bys řekl tomu, kdybych tě pozval někam na oběd a tam bys mi to zkusil vysvětlit?"
Mladík se zatváří poněkud zaraženě. Tohle vážně nečekal, ale rozhodně s tím nemá problém.
Přikývne.
"Jo, to by bylo skvělý."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 20:35 | Reagovat

Máš pravdu, je to naprosto geniální megapovídka xD Vážně se mi to líbí, nic moc v přítomném čase a dějem točícím se kolem nevědomí jsem ještě nečetla, takže je to poměrně příjemná změna x3 Zelenoocí chlapci jsou prost úžasní, i když člověk nedá dopustit na modrou :3
Chvilková panika hlavního hrdiny je naprosto perfektní! Kladl otázky sám sobě, ztrácel nad sebou kontrolu. Vážně povedené, těším se na další kapči :)

2 Harry Spike Harry Spike | Web | 5. srpna 2014 v 20:47 | Reagovat

[1]: Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak moc ti děkuju za komentář a chválu. Každopádně jsi mě právě tím víc motivovala ke psaní další kapitoly a doufám, že s ní budu hotová co nejdříve :D
Jinak, co se týče vyjádření "geniální megapovídka" - rozhodně ho považuju za přehnané, užila jsem ho v nadsázce... Ale samozřejmě pokud tu povídku tak chceš nazývat, klidně můžeš, já osobně s tím nemám problém :D

3 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 20:50 | Reagovat

[2]: A ještě poznámka - na slash žánr si mě prostě dostala :D

4 Harry Spike Harry Spike | Web | 5. srpna 2014 v 20:55 | Reagovat

[3]: Wow, ty jsi taky slasherka? :D

5 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 21:05 | Reagovat

[4]: Och áno.. ♥ jen všechny mé Destiel a Malec výtvory skomírají v sešitě v zaprášené krabici, jelikož kdybych něco takového přidala na blog, ztratila bych veškerou úctu svého okolí :DD

6 Harry Spike Harry Spike | Web | 5. srpna 2014 v 21:13 | Reagovat

[5]: Strašná škoda, že někteří lidé prostě nedokáží ocenit nádherný homosexuální pár, co? :D
Každopádně, já osobně už jsem se celkem dávno tak nějak vykašlala na "úctu okolí" a prostě si uveřejňuju co chci kde chci... Ale přirozeně chápu, že jsou lidi, které nechceš šokovat, případně odradit :D

7 highfunctioning-sociopath highfunctioning-sociopath | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 22:49 | Reagovat

so far, so good! povídky jsem vždycky radši četla anglicky, ale tenhle kousek je moc hezký. Jakmile jsem uviděla slash, říkám si 'i have to read this!'. Slash je vždycky velké plus :D . Zelené oči, hluboký hlas cizince a chování hlavního hrdiny.. to mi připomíná Destiel :D
Keep up the good work, těším se na další díl :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama